HISTORIE

Rozhodnete-li se vyrábět produkt, který má jasný a prostý odkaz v historii, začnete se sami zamýšlet nad tím, jaký odkaz nechali vaši rodinní předkové.

Jak praví jedno letité přísloví: “Předkové jsou učiteli příštích generací.” Ať chceme nebo ne, naše budoucnost, ale i přítomnost je dána minulostí a jejím vývojem. Neznáme-li naši minulost, nejenže se z ní nemůžeme poučit, ale především nemůžeme využít jejich hodnotných počinů a výdobytků. Vraťme se proto daleko do minulosti, kde nůž, jehla či kladivo a především počátek všeho ,oheň, započaly éru lidí, jež silou svých myšlenek a umem svých rukou bourali danná omezení.

Jméno prastarého rodu Kuchyňků bylo použito i pro název společnosti KVCHYNKA, zabývajícího se vývojem a výrobou originálních pracovních nástrojů a k tomuto užití vhodných materiálů.

Příjmení Kuchyňka je odvozeno od velmi starého slova kuchat. Slovní označení CHOHHON (později zapisovaného také jako CHVHHVN) je starogermánskou či keltskou obdobou nověji latinsky zapisované formy KVHHVN či KVHHVNVS, což jsou opět jen obdoby staroslovanského KUHAT či KUHATI. Ve své podstatě dnes můžeme takovéto označení velmi trefně přeložit jako rozkuchávač či rozparovač.

Jedny z prvních záznamů tohoto jména jsou ještě s určitou mírou rozumně doložitelné z dob prvotního formování Velké Moravy, kdy se tímto slovem označovali lidé, kteří mistrně zacházeli s noži a sekerami, a byli to povětšinou výborní lovci a obávaní válečníci. Traduje se, že takovýto muž dokázal válečnou sekerou během chvilky zabít, vykuchat a rozčtvrtit statného býka. Taktéž nalézáme informace, že „muž z lesa“ vyzbrojený válečnou sekerou a krátkým těžkým mečem , zvaný KVHHVN (nebo též CHOHHON) dokázal přemoci několik lapků, kterými byl napaden a díky němuž byla celá tamní oblast oproštěna od podobné chásky, když se dozvěděli v jakém stavu byli tito lotrové nalezeni. Říká se, že když jej lotrové napadli a vyzvali KVHHVNA, aby jim vydal vše co má, a on odmítl, pohrozili mu, že takto nezabijí jenom jeho, ale také celou jeho rodinu žijící v lese. To KVHHVNA rozlítilo natolik, že je doslova zmasakroval. Nebylo možno rozeznat, kdo je kdo, a nebylo možno rozeznat, která ruka či hlava patří k tomu či jinému tělu. Když se tento čin donesl k ostatním lapkům, a těch nežilo v těchto časech a končinách málo, zdaleka se těmto končinám započali vyhýbat. A tak prostý lid nemusel žít ve strachu s přepadávání, a tato pověst zůstala po dlouhé věky v povědomí až do dnešních dnů.

Se shodným označováním tohoto jména se setkáváme ještě v průběhu 14. a 15. století. Posléze dochází k jeho různým vývojovým úpravám a začínáme se setkávat i s označením kuchyňka, se kterým se setkáváme i v dnešní moderní době.

První zmínky rodu KUCHYŇKŮ pocházejí z těsné blízkosti hradu Pernštejn, kde ještě dnes nalezneme na dohled tohoto skvostného hradu vrch, nesoucí název Kuchyňka(!). Do dnešních dnů se také tradují a vypráví zkazky o službě zakladatelům a později i zvelebitelům hradu v dobách dobrých i zlých, kde předkové svojí šikovností, umem a chrabrostí plnili nejen ty příjemné příkazy svých pánů (některá z indícií totiž poukazuje i na fakt, že v dobách husitských válek zdaleka ne všechno probíhalo v míru a pokoji). Mocní a bohatí páni z Pernštejna vlastnili mimo mnoha jiných hmotných statků i lesy a rybníky na Jižní Moravě v okolí Židlochovic, jejichž součástí byly i vesnice Němčičky, Bořetice a Brumovice, kam zavedla služba svým pánům i novodobé nositele tohoto jména – naše přímé předky...

KVHHVN - celá pověst o vzniku jména

Jak bývalo zvykem projížděl panovník země několikrát během roku svá panství a navštívil mnohá hradiště svých oddaných poddaných, aby požehnal jejich činům, ale zejména, aby dostatečně svou osobní přítomností připomenul, kdo je v této zemi skutečným pánem a odvod daní je nezbytnou součástí jejich života.

Návštěva panovníka, ať již to bylo v kterékoli části země, bylo považováno za čest a tuto událost provázela značná sláva, byť mnohdy strojená, protože pán se málokdy doopravdy zajímal, jak žije jeho poddaný lid. Slavnosti vždy lákaly mnoho lidí. Přijížděli obchodníci, kejklíři, zvědavci, ale také ti, jimž je poctivost cizí a jejich návštěva je jen vhodná příležitost, jak přidat do svých měšců nějaký ten tolar bez práce navíc.

Toho dne se vydal do hradiště i muž z lesa, chodil přes les, kde žil i se svojí rodinou. Živil se jako uhlíř a velmi zručný kovář. Na tomto kousku lesní půdy žil i jeho otec a před otcem i děd a před dědem i praděd a před pradědem i další předci, kam až sahá paměť rodu. Vždy se jednalo o pracovité a velmi zručné lidi, které živil les a šikovnost, kterou vtiskli do mnoha měděných a později železných nástrojů, které vyráběli a se kterými obchodovali. Na hradiště dodával nože, sekery, kladiva, ale i sekáče, sochory a hřeby a lidé věděli, že jeho nůž se nezlomí, sekáč neohne a sekera vydrží i tu nejtěžší práci.

Ten den pro něj nebyl ničím jiný. Do hradiště chodíval často, jen dnes věděl, že množství lidí bude mnohem větší. Ten den nesl do hradiště mnohem více výrobků a mohl se těšit na pěknou odměnu. Ten den probíhal jako obvykle. Potkal spoustu známých tváří, pozdravil se se spoustou pocestných, s chutí snědl oběd, který mu na cestu jako obykle nachystala jeho žena a jako pokaždé prodal vše s čím na trh vyrazil. Jen cesta domů neproběhla jako vždy. Jakmile zmizely střechy posledních stavení a dozněl štěkot psů, všiml si rychle se pohybujících stínů, které se k němu počaly rychle stahovat. Věděl, že je zle. Už mnoho slyšel o krutých lapcích, kteří se potulovali z kraje do kraje a zanechávali za sebou jen krev, žal a bolest. Moc dobře si byl vědom, že s žádnou pomocí počítat nemůže, a útěk, na který chvilku pomyslil, by neměl smysl vzhledem k tomu, že lapků bylo několik a další určitě číhali kolem. Mohli jej také sledovat, a tak by je navíc mohl dovést až ke svému domu, ke své milované rodině. Ale to už mu jeho myšlenky přerušili lapkové, kteří mu zastoupili cestu. Byli tři a jen tak stáli. Další dva se vynořili po stranách a aby toho nebylo málo dva další se objevili za ním. „Tak co bude“, mihlo se muži z lesa myslí. Bez dlouhosáhlích řečí se lapkové zeptali zda se vrací z hradiště a že určitě utržil spoustu peněz, a že určitě nechce tento den pro pár cenností umřít. Prostě jim měl vydat co měl, odejít a zapomenout. Ale muž z lesa moc dobře věděl, že ten den nesl na trh vše co měl, vlastně by přišel o vše. A také moc dobře věděl, že jejich slova odejít a zapomenout nemůže brát vážně. Muž z lesa odpověděl „Co mám je mé, co je mé vám nevydám a ze své cesty neuhnu!“ Ctě tradice svých otců, kdy uhnout z cesty svých ctí, znamenalo cestu do pekel. Muž z lesa pokračoval „Tak žil otec, děd, a tak žiji i já!“ Tato odhodlaná odpověď lapky překvapila, a v tu chvíli věděli oni i on co musí bezpodmínečně přijít. Lapkové se ještě naposledy pokusili dosáhnout svého, naháněním hrůzy „Když vydáš, ušetříme alespoň tvou rodinu!“ „Jak to, že ví, že mám rodinu?“ „Vědí i kde žiji?“ proletělo mu hlavou, někdo z nich ho zná, někdo zradil. Teď už opravdu nebylo cesty zpět. Již bylo nad slunce jasné, že pokud by zemřel, budou následovat žena a jejich děti. Ta představa pálí jako rozžhavený kov, který se vypaluje do kůže. Už na nic nečekal. Udeřil nečekaně jako první. Jeho válečná sekera zasvištěla vzduchem a docela rozštípla prvnímu lapkovi hlavu jako když rozlousknete vlašský ořech. V tu samou chvíli jeho krátký těžký meč projel bokem druhého lapky jako hroudou másla. Jeho střeva se z těla vyhřezly a jak bylo vpodvečer chladno ještě chvíli se z nich kouřilo. Třetí lapka padl po rychlém kopu nohou. Než mohl znovu vstát další rána sekerou již drtila i jeho lebku, a to takovým způsobem, že to, co bylo ještě před chvílí uvnitř se rozstříklo po okolních kmenech stromů. Lapkové, kteří doposud zajišťovali boky přepadení právě přispěchali svým kumpánům na pomoc. Ale i oni dopadli podobně. První si naběhl na čepel těžkého krátkého meče a druhého poslala k zemi hozená sekera. Dobíhajícím dvoum zbylím lapkům se z toho co viděli roztřásla kolena a za běhu se otočili a dali se na úprk. Ale ani oni neměli šanci. Již podruhé hozená sekera prolétla vzduchem a jeden z nich byl sražen k zemi. Druhého pak dostal letící krátký meč. To ale nestačilo. Pocit hněvu a zlosti neopustil mysl vítěze a znovu a znovu sekal a bodal do svých již mrtvých soků. Krev stříkala, vnitřnosti tekly, mozek ulpíval na kovu. Až vztek pominul, byla krev a zbytky lapků všude vůkol. Jedna ruka objímala pařez, jedna hlava se šklebila jako nějaká houba, která tady již dávno vyrostla. Bylo to jako by lapky napadla smečka pomstychtivých a velmi hladových vlků. On ale věděl, že teď už je jeho rodina ochráněna. Teď už jí nic nehrozí. Zadýchaný a celý od krve věděl, že to co udělal bylo strašné, ale nezbytné. Moc dobře si byl vědom toho, že kdyby některý z nich přežil nebude mít už nikdy klid. Rodina už bude navždy žít ve strachu. Už navěky. Tady a teď vyřešil vše a jednou provždy. Ponechal lapky jak byli a spěchal domů ke své ženě a dětem. Teď už si byl jistý, že bude s rodinou zase v bezpečí.

KVHHVN

Po několika dnech, když se neobjevil v hradišti a lidem chybělo jeho nářadí, vypravil se jeden jeho přítel, muže z lesa, navštívit. Cestu kudy chodil znal, a tak nemohl minout ono hrůzostrašné místo, které o sobě dávalo již chvíli vědět zápachem rozkládajících se těl. Když tyto jatka minul a dorazil do příbytku svého přítele, nechal si vše vyprávět. S údivem a ústy dokořán vyslechl co se událo, chápavě a s obdivem se vrátil ke svým na hradiště a vše předal dál. Jen už muže z lesa neoznačoval jako tomu bylo doposud, ale začal jej nazývat KVHHVN. To je ten, co rozkuchal a rozpáral své posli smrti. I začal, nyní již KVHHVN, zase chodit do hradiště, jen již od teď chodil jinou cestou, to aby se sám vyhnul onomu krutému místu.

Tento příběh se rychle rozšířil a započal nahánět hrůzu ostatním lapkům, kteří se jej doslechli. Zdaleka se od té doby tomuto kraji vyhýbali a věřili, že KVHHVN a duše nepohřbených nedají jim podobným pokoj a lákají je ke KVHHVNOVI a oni neuniknou hněvu tohoto muže z lesa.

Prostý lid si příběh vypravoval po dlouhé věky a věří se, že pokud nezemře tento příběh, nezemře a nezanikne ani bázeň a strach lapků a jim podobných, kteří se od těch dob tomuto kraji vyhýbají.

Můj KVCHYNKA. Můj příběh.

„Občas je mým zvykem si jít zaběhat. A minulý týden se mi „podařilo“ zapíchnout si do boty slušnej hřebík. Asi bych musela dojít domů bosa, ale nosívám na krku a někdy i na zápěstí nebo kotníku (podle toho co mám na sobě :-)) vaše Qveccko. Díky němu jsem hřebík vytáhla a mohla v klidu pokračovat. Třeba to bude někoho zajímat...″

Andrea, Brno

„Jsem nadšencem pistolí Glock. Pocházím z Vídně a při mé návštěvě Česka jsem si koupil Mraveneccka. Mám v podstatě všechno co se dá ke Glockům pořídit. Mraveneccek je takové nic, ale již jsem jej použil několikrát. Funguje stejně dobře jako originální nástroj Glock, ale Mraveneccka mám pořád u sebe. Nosím jej na klíčích a v podstatě o něm vůbec nevím. Už jsem ho použil taky jako šroubovák. Je to takovej malej pomocník a proto si zaslouží těchto pár slov...″

Martin, Vídeň

„Taky jsem si koupil Mravenečka a navazuju tak na kolegu „Glockaře“. Taky jej nosím na klíčích a hodnotím Mravenečka úplně stejně. Když jsem si ho koupil, hned jsem ho samozřejmně musel vyzkoušet a úplně v poho. Já ho mimo Glocka ještě používám jako napichovátko na hranolky :-)″

Aleš, Tišnov

„Chtěl bych na tomto místě vyjádřit poděkování přívěšku STISTEE a potažmo společnosti KVCHYNKA. Při letošním sečení trávy v sadu se mi na pravém kolenu přichytilo klíště. Naštěstí jsem si toho všiml a po chvíli přemýšlení čím klíště vytáhnu, jsem si vzpomněl na přívěšek, který nosím na svazku klíčů. S jeho pomocí jsem klíště vytočil a odstranil ještě před tím než se stačilo pořádně zavrtat. Myslím, že je fajn mít tuhle věcičku stále po ruce.″

Zbyněk, Břeclav

„Jen taková maličkost. Přívěšek QVECCKO nosím na řetízku na krku již řadu měsíců. A doposud jsem si myslela, že jej budu mít jen na parádu. Ale stalo se mi, že při mé časté procházce s mými psi jsem si všimla, že Chess padá na jednu tlapku. Když jsem mu ji zkontrolovala objevila jsem zalomený trn. A nemít na krku váš přívěšek asi bych mu jej z tlapky nevytáhla. Chudák Chess by to musel vydržet ještě pár kilometrů až domů. Díky QVECCKO!″

Petra, Hustopeče

glock2018